Veselé vzpomínání

V současnosti se kolem mne stále častěji stávají předmětem dialogů mezi seniory (ale i mezi generacemi) situace, které se vynořují v paměti zdánlivě již zapomenuté. Pochopil jsem, že nemohu být tohoto procesu ušetřen. Je jen naprosto nezbytné, vyloučit vše negativní a nahradit něčím alespoň trochu pozitivním. Že není na stáří nic pozitivního?

Ale je! Na příklad vstanu ráno kdy se mi chce. A když ze vzpomínek na uplynulá prožitá léta vyloučím debilní komunistické úvahy o tom, kolik za komunismu stál pribináček či točené pivo a kolik musí zákazník „vysolit“ nyní (je jen nevysvětlitelné, že si nikdo z takto uvažujících nepoloží otázku kolik činila naše mzda tenkrát a kolik v současnosti) – mám před sebou ohromnou sílu vzpomínek pozitivních. Dokonce i úsměvných, z nichž u některých stojí za to se přiznat i ke spolupachatelství. Ano, i já jsem chodil do práce. I já jsem dříve ráno časně vstával a pospíchal, abych byl včas v zaměstnání. Tenkrát to vše bylo kromě mzdy vylepšeno ujišťováním (na každém domě s oprýskanou omítkou jsem četl cestou do práce budovatelská hesla), že má práce není obyčejná práce. Že buduji a rozvíjím, nebo v případě zemědělců, že jde o boj či bitvu o zrno. Takže v těchto dobách rozvinutého „budování socialismu“ bývalo zvykem pravidelně oslavovat vše, co se oslavovat dalo. Slavily se narozeniny kolegy, svátek hezké písařky, narození vnoučete jiného kolegy, a to téměř vždy ještě před skončením pracovní doby (někde nejen před skončením, někde již po polední pauze, aby si i „přespoláci“ stačili něco užít). Nebyli jsme výjimkou, byl to tak trochu národní zvyk. Teď ale k příhodě, která při jedné z takových oslav nastala. V našem atelieru se vyskytl kolega, kterému bylo cizí nepsané, zato všemi ostatními dodržované pravidlo: každý účastník oslavy donesl něco k pití, eventuálně přispěl při sbírce na hmotné zajištění takového společenského sezení. Prostě, zmíněný kolega se nikdy nepodílel a nepřispěl. Nicméně nevynechal žádnou z takových oslav. A tak bylo zcela zákonité, že jednoho dne jsme nastražili past. Do jedné skleničky (o níž všichni přítomní věděli) jsme nalili arabskou gumu, neboli klovatinu – prostě tekuté lepidlo, pod tímto názvem tenkrát známé. Krásně zlatavá barva přímo vybízela a tak když jako obvykle „po čichu“ onen radzdarmaoslavující kolega dorazil, bylo vše jasné. Na jeho dotaz, zda je tato nalitá sklenička volná, všichni rádi přikývli. „Na zdraví“ – a lup tam s tím... Na následující otázku „to nebyl koňak?“ , jsme ochotně potvrdili, že nebyl. Nutno na závěr dodat, že kolega vše přežil ve zdraví, leč na otázku, zda lepivý nealkoholický nápoj měl léčebné účinky a našeho přítele napravil, odpověď neznáme. Krátce nato z podniku odešel. J.G.