Jsou tady!

Je listopad, už byly i první jinovatky a u nás lehce mrholí, je typický sychravý podzimní den. Deka, celá šedivá, nízko nad námi – zase měli meteorologové pravdu. Přesto mám dobrou náladu. Už totiž přišli. Přesněji, doletěli a hlásí se!

Kolem krmítka na zahradě totiž poletují sýkorky, mezi nimi se pletou zvonkové a na zemi pod krmítkem kroutí nechápavě hlavou dvojice kosů. Čemu se divíte, divím se zase já! Ještě není zima, není sníh, ani nemrzne a ještě není výdej stravy do krmítka. Abyste mne pochopili: Když jsme se do Jirčan nastěhovali, byla zahrada pustá a prázdná. Bez života. Ale jakápak to byla zahrada. Prostě parcela, na ní stál dům, určený pro lidi, kteří na penzi utekli z bláznivého města na venkov, do přírody. A nikdo tady pojednou s námi nebyl. Jen tichá, zaplevelená oplocená louka. Až když uplynul první rok, přibyl první strom a keř, začala růst i tráva. Pak další rok, další stromy, více trávy na sekání a najednou nejsme sami!  Za sekačkou nejprve nesměle, pak odvážněji poskakuje kos a hledá tajnosti v posekané trávě. Jak čas plynul – do dnešního dne je to už 10 let, kosáci (někde jim sice říkají kosové) si mne ochočili již natolik, že chodí těsně za sekačkou, brblají, když přeruším práci a jdu si dát kafe. Jsem totiž penzista, ve výslužbě a – a vůbec člověk, musí mít přece pracovní pauzy. Vysvětlujte jim to... Daleko více řečí nadělají (zapomněl jsem se zmínit, že už je tady doma kosáků několik – možná šest, kdoví), když je vyrušíme při koupeli. Udělal jsem jim totiž na terase koupátko a doplňuji čistou vodu. Pochopili překvapivě rychle!  Jsou neuvěřitelně čistotní a koupou se i v období, kdy já bych ani prst ve vodě venku nesmočil. A letos už „berou lázeň“ na terase i sýkorky.  Jenže ty nelze spočítat. Jsou neuvěřitelně čilé a je jich mnohem a mnohem víc než kosů.  V zimě, u plného krmítka spolu s ostatními strávníky je jich dokonce tolik a v neustálém pohybu, že jsou jakékoli statistiky vyloučeny.  Ale přispěly k rozšíření mého vzdělání a vědomostí o přírodě. O tom, co je to ornitologie, kolik ptáků navštěvuje naše zahrady a lesy, jak se jmenují, kteří setrvávají a kteří zase vědí hlavně o krmítku v naší zahradě. Ale zpátky, k tomu dnešnímu dni. Meteorologové přece hlásí ochlazení, místy možná i sněžení. Co když budou mít pravdu, ráno bude sníh a ti létající demonstranti u krmítka pak budou mít také pravdu, a možná i hlad. Rychle měním denní program a po zakoupení denního tisku a housek otáčím na opačný konec vesnice. V jednom rodinném domku v garáži je prodejna krmení a nezbytných potřeb pro chovatele drobného domácího zvířectva, mezi něž se svou péčí o doplňování krmítka zařazuji a po úmrtí milé fenky Bettynky  svou péči zintenzivňuji. Tak tedy zde nakoupím slunečnicová semena a zrní, pro kosáky a bažanty už máme bednu vyřazených jablek z vlastní sklizně (ty stromy zasazené před 10 lety už požehnaně rodí). Vidíte, zapomněl jsem říci, že po těch letech už tady není pustá parcela, ale pyšná zahrada se stromy a keři a květinami, z nichž mnohé po počátečních rozpacích už zasluhují pozornost. Však to také asi přivedlo naše spolubydlící opeřence, kteří tu teď bydlí a berou nás za přátele. A také bych měl doplnit výčet trvalých bydlících sýkor, kosáků a zelených zvonků o další pravidelné návštěvníky, žijící sice v lese mimo zahradu, ale často dolétající na zahradu pod krmítko (ti, co se vejdou, tak do krmítka). Je to bažantí komunita (někdy 2 bažanti se svými 6-8 slepicemi). To pak odhrabuji sníh i pod krmítkem a pohazuji nakrájená jablka s ovesnými vločkami, neboť bažanti, ať se pokouší sebevíc, do krmítka se nevejdou. Zato se tam vejde i sojka, která se přihlásila za strávníka před dvěma lety a už si na přítomnost ostatních zvykla. Připočtu-li pak jména vzácnějších hostů, jako jsou rehkové (já jim říkám nesprávně čermáčci), či dlaskové tlustozubí, je doplňování krmítka někdy i náročné. A kdybych zaspal? Opeřenci se seřadí na zábradlí na terase a koukají do obýváku, cože tam dělám, že nic nedělám. Tak tedy rychle vysypat nákup a být připraven na popsanou odpovědnou činnost aktivního penzisty. Vida, to tedy chybí některým neurotickým penzistům. Pocit odpovědnosti, nutnost pravidelných činností bez spoluúčasti přiblblých TV seriálů. A samostudium. Alespoň zjistit, že dlask se jmenuje dlask a přitom se vám vybaví i jméno spolužáka, na něhož jste si včera nemohl vzpomenout. A že jsem o tomto ve svých dvaceti letech nevěděl? Však má vnoučata také dnes neví a nad tímto textem se shovívavě usmějí. Avšak za takových 60 let jim třeba vzpomínka na tento nesouvislý text probleskne hlavou... J.G.