Otec a jeho setkání s válkou a komunismem

Ota Pavel kdysi napsal povídku o svém otci. Jak se jeho otec stal, a pak přestal být komunistou. Vždy jsem vzhlížel s úctou k lidem, kteří uměli vyjádřit své pocity, ba co víc, uměli vyjádřit i pocity druhých a uměli je dokonce dát na papír a podělit se s ostatními lidmi. Vyprávění o prostém a pracovitém člověku.

Vzpomínky na otce určitě provázejí každého z nás. Zůstává v nich trochu tajemna z toho nevysloveného, co jsme si s tátou prostě nestihli říci, protože jsme prostě nevěděli, či spíše nepřipouštěli, že bude jednou situace, kdy některý z nás už nepromluví. Z povídky Oty Pavla cítíte sílu životního zklamání jeho otce, hlavně pak cítíte i ohromné porozumění a vnímáte to, jak moc si otce vážil, a jak ho měl rád. To, o co se teď pokusím, není snaha napodobovat pana Otu Pavla či pana Karla Čapka. Konečně, příběhy otců se velmi liší... Rád bych jen doplnil naše informace dědečkovi (a mém otci) a to z prostého důvodu. Nevíte a ani nemůžete vědět o dědovi vše. On o sobě nehovořil, já o něm jen útržkovitě a vlastně na to stále nevycházel čas. Tak to prostě zkusím napsat. Já sám za sebe mohu jen poznamenat, že jsem ani jednoho svého dědu nepoznal. Oba padli v 1. světové válce. A mně celý život moc chyběli. To můj otec na tom byl v dětství hůř. Jemu ve válce padl táta (13.3.1915), když bylo mému otci necelých 3 a půl roku. A babička zůstala ve Strádově (vesnička za Římovem, poblíž Komařic) sama se čtyřmi kluky - Klementem, Františkem, Matoušem a Tomášem. Přesto dokázala kluky nejen uživit (tenkrát nebyly podpory) tvrdou dřinou na poli u sedláků, ale všem ještě zajistila, aby se vyučili řádně řemeslům (!). Tedy po pořádku: Klement-truhlář, Franta-tesař, Matouš-řezník, Tomáš-malíř a natěrač. A tak se otec po vyučení stal řeznickým tovaryšem a zaměstnán u řezníka v Trhových Svinech se naučil dělat špičkové buřty a párky. Ale bylo mu to málo. Šetřil, tvrdě pracoval a pronajal si své řeznictví a hospodu (získat dva a pak tři živnostenské listy nebylo tak snadné) a v roce 1935 už byl samostatný živnostník. Nutno dodat, že se stihl oženit a v roce 1936 již měl prvního syna. Na konci 2. světové války poskytl hospodu (v Prostřední Svinci u Velešína) štábu americké armády, která osvobodila západní Čechy. Pro doplnění informací mladším, kterým to v době školní docházky bylo zatajeno – tato část území byla osvobozena armádou USA a demarkační linie mezi armádami USA a SSSR byla tvořena železniční tratí Holkov-Římov, Velešín a dále. Kudy šla demarkační čára u Budějovic a za Plzní je složitější. A proč Američané dál nesměli, to je neméně složité... Ubytování Američanů a zviditelnění v okolí otci nepochybně pomohlo k dalšímu kroku vpřed (po roce 1948 však naopak). A tak se stal zmocněncem „Výsadní dobytkářské společnosti pro Čechy“. Koupil dům (v něm nechal dožít a staral se o původní majitele). Pořídil si malé nákladní auto (tehdy populární Č-zet neboli „zetka“) a posléze větší Škodu (asi jako dnešní Avia). Přestal dělat buřty a chystal se na další podnikání... Poválečný čas však přichystal jiný scénář, než si otec představoval. Přišel únor 1948! O vlastním aktu „znárodňování“ (opravdu je přiléhavější termín „ukradení majetku“) se hodí už zase jiná, samostatná kapitola. Ale to máte možnost si každý prostudovat v objektivní historii tohoto národa. K osobě mého otce je nutno jen dodat, že on se vypracoval trpělivou a poctivou prací a pílí, vše co získal, získal poctivě a nikdy nic neukradl. Naopak, nabídky americké armády odmítl s odkazem, že my jsme dlužni jim! (pozn. něco přece – mne jako malého kluka cpali do té doby nepoznanou čokoládou a vozili v Jeepu ke zděšení ruských vojáků až za demarkační linii. Ti pak nevěděli co dělat, neb Američan byl spojenec, i když jen do roku 1948). Když tedy nastoupil komunismus a když mu nákladní auto a peníze v bance sebrali (ukradli, přestože tvrdili že šlo o znárodnění, jak poté mně tloukli do hlavy ve škole) stihl se těsně před 25. velkým únorem potěšit osobním autem, která se sice naštěstí „neznárodňovala“, ale to se podařilo pro změnu bratrovi později utopit v rybníce v Sedlci (vesnice pod Sv.Jánem), neboť již stačil dospět. O průběhu znárodňování mimo jiné vypovídá dopis ze dne 5.3.1948 (jak to pane bylo vše rychlé) o zabavení všech dokladů a konta v Československé záložně, zaslaný otci na základě opatření ministryně výživy a ministra zemědělství. A tak si další auto, ani nic jiného otec už nepořídil. Začalo být hůř... Dodnes jsem nepochopil, kde se v tomto člověku brala energie a životní elán. Zlomilo ho až následné „druhé“ znárodnění v roce 1950 (to, když po zabavení živnosti zkusil provozovat malou farmu – a tu mu pak znárodnilo pro změnu Jednotné zemědělské družstvo). Druhou loupež provázela mozková mrtvice. Z té se sice fyzicky relativně vzpamatoval, energii už ale nenabral a svůj život skončil prací u Správy silnic. Jeho synové pak mohli do žádostí na úřadech vyplňovat do jedné z kolonek „otec dělník“. Však s hořkostí v srdci... To už ale táta neví, stejně jako skutečnost, že dnes by mohl znovu bez obav podnikat. Ani o tom, jak si vedou jeho vnuci, vnučky a pravnoučata. Dlužno dodat, že by měl konečně zase jednou radost. Snad ji tam také má... J.G.